ExBono (54/170/66)

Uživatel si změnil přezdívku. Původní přezdívka: cummonvid.

Láska je proces. U mě na dlouhou dobu.

Je to proces, který trvá dlouho. Někdy zatraceně dlouho. Nejen proto, že během něj poznávám toho druhého, ale především proto, že postupně poznávám sám sebe.

Při poznávání člověka přece nejde všechno, co se mezi námi děje, okamžitě zařadit do škatulky „líbí se mi“ nebo „nelíbí se mi“. Člověk se mění. Jeho pohled na věci se mění. A nejednou se mi stalo, že jsem svůj původní názor úplně přehodnotil a nakonec si oblíbil právě to, co mi zpočátku vadilo.

Nedokážu vyslovit — a už vůbec ne napsat — „Miluji tě“, pokud to tak necítím. Pro mě ta dvě slova nejsou společenská fráze, pojistka vztahu ani něco, co se říká proto, aby měl ten druhý radost. Ale jakmile je jednou vyslovím, je to skutečné. V tu chvíli jsem zamilovaný. A moje srdce najednou dokáže přehlížet věci, které by mi u jiného člověka lezly na nervy.

Srkání. Mlaskání. Nějaký ten nenadálý únik plynu, který si člověk rozhodně neobjednal. Drobnosti, při kterých by se mi u jiného člověka ježily chlupy na zátylku, se najednou stávají téměř nepodstatnými. Ne proto, že by přestaly existovat, ale proto, že srdce jim přestane přikládat váhu.

A když miluji, dokážu vlastní existenci zmenšit na prostor téměř zanedbatelný, jen abych vytvořil dostatek místa pro toho druhého. Dokážu se přizpůsobovat. Ustupovat. Odpouštět. Dokážu takto fungovat roky a spokojeně si lebedit ve stínu svého citu, o kterém jsem přesvědčený, že je to láska.

Jenže láska je trochu jako vzácný porcelánový šálek.

Na začátku je krásný, celý a bez jediné chybičky. Člověk si ho drží opatrně v rukou a dává pozor, aby ho neupustil. Pak přijde první malá zrada. Nic zásadního. Jen se někde nepatrně odloupne barva. Člověk to přejde. Řekne si, že o nic nejde.

Pak přijde další. A další.

Objeví se oděrka, malá prasklinka, další škrábanec. Šálek stále drží. Stále vypadá jako šálek. Stále se z něj dá pít. A tak si člověk namlouvá, že je všechno v pořádku.

A pak přijde den, kdy si do něj místo kávy nalijete čaj — a on praskne.

Ne proto, že by ten čaj byl těžší. Ne proto, že by poslední zrada byla ta největší. Praskne proto, že už v něm bylo příliš mnoho prasklin.

A najednou zjistíte, že v tom šálku už neudržíte ani kapku.

Stejně je to s láskou.

Jednoho dne už se nepřinutíte dál se přesvědčovat, že něco nevadí. Už nechcete omlouvat věci, které jste dříve omlouvali. Už nechcete poslouchat nelibé zvuky ani čichat nelibé pachy. Už nechcete neustále ustupovat, přizpůsobovat se a zmenšovat sami sebe, jen aby měl ten druhý dostatek prostoru.

A nejhorší na tom možná je, že ten druhý často ani neudělá nic dramatického.

Někdy je to opravdu jen jedna maličkost za druhou.

Jenže láska se málokdy ztratí jednou velkou ranou. Častěji odchází po drobných kouscích, téměř neslyšně. A člověk si toho všimne až ve chvíli, kdy se ohlédne a zjistí, že už vlastně není co zachraňovat.

Ještě nějakou dobu ve vztahu zůstáváte. Fungujete. Žijete vedle sebe. Možná se smějete, možná spolu večeříte, možná plánujete další dovolenou. Zvenčí to může vypadat úplně normálně.

Jen už z vašich úst nikdy znovu nevyletí ta dvě slova.

Miluji tě.

Ne proto, že byste se rozhodli je neříkat.

Ale proto, že už tam nejsou.

A pak přijde další fáze. Člověk začne chápat, že celý ten proces, který kdysi považoval za nejkrásnější část života, může být také nesmírně vyčerpávající. Že znovu někoho poznávat znamená znovu se otevřít. Znovu někomu dát prostor. Znovu riskovat, že vás někdo zraní.

A najednou začne samota působit překvapivě klidně.

Ne jako prohra. Ne jako trest. Ale jako místo, kde se nemusíte neustále přizpůsobovat tomu, kdo stojí vedle vás.

Jenže možná právě tady člověk pochopí jednu důležitou věc.

Lidé, kteří se najdou, by si měli naslouchat. Opravdu naslouchat. Měli by být ochotni otevřít své srdce, ale také se naučit, co znamená kompromis. Protože kompromis není prohra. Není to rezignace na sebe sama. Je to způsob, jak dát ve vztahu prostor dvěma lidem místo jednoho.

Tvrdé bazírování na vlastním pohodlí, vlastních představách a vlastních pravidlech může být krátkodobě pohodlné. Dlouhodobě však může vést k odcizení. A odcizení je tichý zabiják citů.

Je to pak jedna věc za druhou.

Nic velkého. Nic, kvůli čemu byste okamžitě sbalili kufry a zabouchli dveře.

Jen maličkosti.

Jen drobné praskliny.

Až jednoho dne zjistíte, že šálek pořád stojí na stole, pořád vypadá jako šálek a pořád byste do něj mohli nalít kávu.

Jenže už ji neudrží.

A vy už také nemáte sílu předstírat, že ano.

   …uživatel má vypnuté zobrazování guestbooku