zjistil jsem, že nás internet nejen odposlouchává, ale že nám dokonce i čte myšlenky. Začal jsem číst českou detektivku z osmdesátých let 20. století a ta začíná prologem z roku 1866 odehrávajícím se u Hradce Králové během slavné bitvy. Usednu k počítači a co na mne nevyskočí jako první? Ano, oslavy 160 výročí bitvy u Hradce Králové,. Vtipné, že můj milý deníčku. Také jsme s Petrem navštívili známou nuda pláž na Šeberáku; z ní už je patrně výhradně holanda, ale když pomineme, že slunce moc nesvítilo a bylo málem chladno, bylo to docela příjemné. Začal jsem chodit do nové posilovny, ještě se to úplně neusadilo, ale v šatně si člověk užije přehlídku namakaných těl. Také na střední Evropu udeřila tepelná kopule a již v červnu padaly teplotní rekordy. Nejhůře bylo v Polabí, dolním Poohří a na Plzeňsku. Já jsem naštěstí uprchl do Fr.L., kde jsem trochu zalil zahradu a přečkal nejhorší vedra, vždyť v Plzni bylo více než 40 stupňů ve stínu. U nás v Dolních Lomanech bylo nanejvýše 37 stupňů, ale v Akvafóru bylo přes 380 lidí a teplota venkovního bazénu byla až zbytečně vysoká; člověk se v něm ani neochladil. Padl úplný rekord, v Doksanech bylo 41,9 stupňů a co hůře, na osmi stanicích bylo nad 40 stupňů a na řadě dalších míst bylo kolem 39. Na Sněžce bylo 26 stupňů, ale to není nic proti Slovensku, kde bylo na Štrbském plese, v nadmořské výšce 1350 m poprvé tropických třicet. Je pravda, že na Šumavských vrcholech, majících také lehce nad 1300 m se teploměry zastavili těsně před třicítkou. Bratr měl v Polabí v patře 41 stupňů, my v paneláku 31 a měli jsme pocit, že chcípneme. Chvíli to vypadalo, že déšť nepřijde, ale nakonec zapršelo docela slušné, byť spálená tráva se hned tak nevzpamatuje. Jedu za Petrem, máme jet do Starých splavů do retro hotelu Bezděz, kde hrozí průšvih se starými postelemi. No uvidíme. Také jsem udělal chybu, že jsem si předčasně objednal zboží do zásilkovny, přičemž naskladněno bylo v pátek těsně před tím, než jsem odešel. Vydrželo by v Z-boxu do pondělí, jenže v pondělí je svátek a u příslušného boxu vážně nikdo nebude. Asi se mi ta zásilka vrátí. A mimochodem, pořád se mi zdálo, že se mi podařilo snadno sbalit batoh na víkendový pobyt u Máchova jezera; aby ne, když jsem zapomněl sbalit fotoaparát. No nic, snad ho nebudu potřebovat.
Mno, můj milý deníčku, takže sedím ve vlaku směr Praha a fotoaparát mám, chachacha. Takže, Petr si ráno zabouchl klíče doma a všiml si toho, až když jsem seděl ve vlaku, jenže já jsem také nějak zmatený a na klíče od jeho bytu jsem ani nevzdechl. Proto, jakmile jsem přijel na hlavní nádraží v Praze jsem se otočil na obrtlíku, nasedl na rychlík směr Plzeň, lístek mi na moji kartu Z koupil Petr, dojel šťastně do Plzně, mnichovský expres byl úplně plný, bez prodlevy pokračoval rychle do Lobez, tam popadl klíče a fotoaparát a hupky dupky zpět na nádraží a teď činím druhý pokus dostat se na Zahradní město. Uff. Já hlupák stará, já hlava děravá, už minule jsem klíče zapomněl a teď zase a byl za to patřičně vytrestán.
Doma, ve Fr.L. jsem byl opět na Pražácích, to jest na hostujících umělcích z Prahy, protože jsem nutně chtěl vidět Lucii Vondráčkovou, jestli je opravdu tak špatná, jak tvrdívají divadelní kritici. Byl jsem tam i s neteří, jež přijela potěšit staré prarodiče, také ji představení zajímalo. A tumáš čerte kropáč, pověst nelhala, je opravdu hrozná, což mi Anežka potvrdila, viděla to stejně. První dojem byl strašný, pak jsem si trochu zvyknul. Shodli jsme se, že ten chlap, co s ní hrál, byl rozhodně lepší a to jsem o něm nikdy neslyšel. Jinak se představení dalo celkem vzato přežít.
Dobře dobře, tak je to celé trest za to, že jsem okřikoval bavící se mládež v tichém oddíle. Kam ten svět spěje, když už člověk ani nemůže chtít, aby v tichém oddíle bylo ticho. Do záhuby, můj milý deníčku, do záhuby.
A ještě známý krkolam: Roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová