žehlírna
Můj milý deníčku,
tak mám za sebou pobyt u Máchova jezera. Byli jsme tam s Petrem a jeho známým Zdeňkem, postarším pánem s bohatou minulostí; už v osmdesátých letech si ho vodili arabští šejkové do prvotřídních hotelů za účelem erotických radovánek. Zřejmě byl v mládí hezký a navíc je slušně vybavený. Zdeňka jsme upíchli v chatě Roháč, jež k našemu údivu ještě nespadla; jako důchodce jedoucí v kratomu, jedna dávka po skokovém zdražení přijde na 600 KČ, ocenil nižší cenu za noc. Spal ve spacáku na nafukovací karimatce a byl úplně spokojený. Když pomineme skutečnost, že jeden celý den proležel v horečkách kvůli nějaké viróze, či co. My s Petrem jsme se ubytovali v retro hotelu Bezděz, nacházejícího se v ulici Lázeňský vrch II. Když jsme večer seděli v baru, jakýsi starší vousatý pán, jenž v baru kouřil, o sobě prohlašoval, že je ředitelem hotelu, že se dříve hotel jmenoval Rudý říjen, dnešní mládež už ani neví, co to je, a byl rekreačním střediskem ROH, dnešní mládež opět netuší, co by to mohlo být. V době, kdy hotel působivých rozměrů komunisti dostavěli, musel pracující omráčit, součástí pokojů byly koupelničky a lodžie, ale dnes už je značně zchátralý, čímž připomíná chatu Roháč. Ostatně, pan majitel chaty Roháč tvrdil, že celá oblast Máchova jezera je v úpadku; něco na tom bude, dnes už není tak obtížné se dostat k moři a užít si písečné pláže a dokonce i v Baltu se dá dobře koupat a je určitě čistější než přinejlepším oranžové Máchovo jezero plné sinic. Ještě pořád se tam snaží, po rybníce pluje několik parníčků, pláže mají nafukovací atrakce, několik chatek v chatové osadě opravili, restaurace nabízí vysokou gastronomii, ale málo platné, sezóna je krátká a nejistá, a tak jediný, kdo tloustne, je wellness hotel Pork. Jistě, hotel Bezděz by se také mohl proměnit na pohodlný čtyřhvězdičkový hotel, je tam bazén, sauna, kongresový sál, ale musel by projít generální opravou. Výhledy z pokojů jsou do okolních borů, vzduch je čistý, ale z okolních pokojů je všechno slyšet a signál na internet je slabý, nemluvě o skutečnosti, že wifi je jen na recepci. Pan Plešatý pomlouval matrace, ale na našem pokoji sice nebyly matrace zázračné, ale naštěstí nebyly proleželé, takže se spalo dobře. Jen nám na pokoji chyběla lednička, ale ty popravdě v tříhvězdičkových hotelech nebývají. Snídaně byly trochu slabší, připomínaly ukrajinské snídaně v penzionu Zornička. Však také nádobí odnášela Ukrajinka. Díky svátkům byly tři dny volna; v sobotu jsme přijeli, nejprve jsme zaparkovali a protože jsme měli ještě čas, ubytovávají opravdu až od 14 hodin, šli jsme se projít do restaurace Myslivna v kempu Borný. Kemp, nebo spíše chatové městečko, či ještě spíše přímo chatové město, nás omráčilo. Spousta chatrných chatek, zaplněných ani ne z poloviny, s nápaditými názvy jednotlivých čtvrtí, jako U Davida, nebo Mácháč. Je tam i několik upravených pětihvězdičkových chatek zvaných Srdíčko. Tyto chatky jsou rozmístěny kolem úpravného prostranství s vodotryskem a do okolí se linoucí příjemnou hudbou. Prostě nádhera. Myslivna je zajímavá stavba z dob komunistů se vzácně dochovaným mobiliářem a výstavou obrazů jakéhosi Luboshe Valenty, na němž nás nejvíce zaujali názvy obrazů; místo vhodného názvu Hnusný pavouk zvolil nepatřičné Mikrovesmír barev, místo Ženská s holým zadkem Chvíle důvěry, místo Karkulka a vlk Na hraně osudu a podobně. Jídlo nebylo nic moc, ale vyložený průšvih to také nebyl. Měl jsem smažený sýr s hranolky. Cestou nazpět jsem ještě nahlédl do zdejší rezervace, hned u cesty roste spousta rosnatek a hrotnosemenka bílá. Poté jsme se konečně ubytovali a chvíli odpočívali v hotelu, než jsme se vydali na večerní grilování u chaty Roháč do společnosti postarších homosexuálů, kde se jistý Stavrev chlubil, jak se účastnil výměny manželek, kde hrál tuším mamku. Vzal to skutečně zevrubně, takže žvanil a žvanil a žvanil a žvanil až jsme se vymluvili na komáry a šli na hotel spát. Jediné zajímavé zjištění bylo, že když je někdo hloupý, tak mu není pomoci, což ovšem není žádná novinka. S panem majitelem Roháče jsme se bavili o zahradnictví, mohl za to můj dotaz, zda někdo jí tu joštu. Takže jsem viděl kanadské borůvky, plané i šlechtěné topinambury, muchovník sklizený drobným ptactvem, probrali jsme hryzce a byl jsem poučen, že na rozdíl od divokých dřínů, velkoplodé šlechtěné mají chutné dřínky. Další den jsme navštívili Jestřebské slatiny, Baronský rybník a louky pod Konvalinkovým vrchem. Celkem se tam od minula nic nezměnilo, jen prstnatce už dokvétali. Našli jsme ostřici šupinoplodou, tučnici českou, patrně oba prstnatce, český i plamatý, ten ještě dokvétal, kruštík bahenní, ostřici blešní, popelivky, suchopýr širolistý. K obědu jsem měl telecí řízek s bramborovou kašičkou v restauraci nad jezerem; no, ve Vídni jsem měl lepší, ale jinak to ušlo. Zato místní cukrárna byl spíše průšvih. Odpoledne jsem zašli na pláž, platili jsme jen 20 KČ, neboť popravdě počasí nebylo nic moc, slunce jen občas vykouklo, každou chvíli hrozil déšť a bylo sice teplo, nikoliv však horko. Petr se vykoupal, já do té špinavé vody nevlezl, zato jsem si slušně zaplaval v hotelovém bazénu; na stěně tam mají zajímavé skleněné objekty. Vraceli jsme se v pondělí, byl svátek, takže jsme mohli navštívit zajímavý zámek Mnichovo hradiště, jež patřil naposled rodu Valdštějnů. V mohutné barokní kapli sv. Kateřiny dokonce mají Valdštýnův náhrobek z roku, to mne podrž, 1935. Nakonec jsme zašli do Bonbonu, kde bylo tentokráte docela veselo, možná až moc.
Jedu do Plzně a stojíme někde za Srbskem? Podél trati leží srna bez hlavy a srneček přejetý na půl. Fuj.
A ještě k vedrům, psal jsem, můj milý deníčku, že jsem viděl několik mrtvých rejsků i zpěvných ptáků?
Už ve středu jsem cítil nepohodlí a ouha, nic nepomohlo, v moci na čtvrtek mne rozbolelo v krku, začalo mne pálit v nose. Měl jsem objednaného trenéra, nechtěl jsem to rušit, vždyť ty hodiny s ním nebyly zatím nijak náročné. Jenže zrovna tento čtvrtek, ač jsem upozorňoval, že mám rýmu, se rozhodl přitvrdit. Bylo tam tentokráte několik pohledných tvrdých chlapů, jeden dokonce cvičil do půl těla a měl opravdu pěknou postavu a světlý hezký knírek. Dělal kliky s žabáky. Další tam chodil po rukou, ještě jiný dělal kliky, ale ve stoji na rukou, to jsem tedy koukal. Konce jsem se ovšem dočkal jen s vypětím sil, však večer jsem měl 37,97 stupňů a to už je docela dost. Nato, že bych jel na víkend domů nebylo ani pomyšlení, takže jsem uvízl v Plzni. Řekl jsem si, že alespoň něco vyperu. A protože se mi zdálo, že záchod smrdí, po krátké ztrátě čichu jsem opět něco cítil, začal jsem drbat záchod a vzal jsem to z gruntu. Najednou slyším, jak pračka udělala cvak a cvak a stihla. Divil jsem se, že už doprala a drbal jsem záchod dál. Jenže pračka nedoprala. Zůstala napuštěná voda a pračka úplně vychcípla. Horko těžko se mi z ní pomocí kbelíku, rozříznuté PET lahve a hadru na podlahu, úplně jsem si ukroutil při jeho ždímání tenisový loket, podařilo dostat vodu, aniž bych utopil byt, ale prádlo jsem neměl jak pořádně vyždímat. Místo léčení virózy jsem natáhl ven na sluníčko šňůru a hlídal jsem prádlo před nenechavci, jež zde pravidelně vybírají popelnice. Chvíli jsem si četl, chvíli chodil sem tam, neboť na olezlou lavičku jsem si nechtěl sednou, chvíli jsem cvičil čchi-kung a chvílemi jsem doždímával prádlo. Po hodině a půl prádlo doschlo dostatečně, abych ho mohl dosušit ve vlhkém bytě a mohl jsem jít na oběd. Úplně mne to vyčerpalo, ale co naplat, navíc teď mohu prát tak leda ve veřejné prádelně. To byla sobota. Další den, v neděli jsem už ráno neměl teplotu, ale únava přetrvává, ale odhodlal jsem se alespoň ke zjednodušené kung-fu přípravě čaje s využitím nové litinové konvice.
Tady v Plzni je úplný suchopár!