Dejte si pozor na svá přání. Mohou se vám splnit. A někdy je život splní způsobem, který byste si sami nikdy nenaplánovali.
Když mi bylo 35 let, slyšel jsem poprvé o předdůchodu. Okamžitě jsem si pomyslel: „To je něco pro mě.“ Nedokázal jsem si představit, že bych pracoval na plný úvazek až do řádného důchodového věku. Ten je v mém případě 66 let a 3 měsíce.
Pak jsem po čtyřicítce začal dobře vydělávat a můj majetek rostl tempem, které mě samotného překvapovalo. Občas mi hlavou probleskla myšlenka, že možná ani na ten předdůchod nebudu muset čekat. Jako člověk, který příliš neutrácí, nepotrpí si na cestování a nemá ani drahé koníčky, jsem to viděl docela reálně.
Už jsem se viděl jako mladý a zdravý důchodce. Člověk, který má čas na své zájmy, procházky, hudbu a obyčejné radosti. Byly dokonce dny, kdy jsem na to myslel tak intenzivně, až mi vadilo, že je to ještě daleko. Chtěl jsem to hned.
A pak náraz. Chceš-li boha rozesmát, svěř se mu se svými plány...
Letos v květnu mě zasáhla krutá zpráva. Člověk mně nejbližší, můj partner, se dozvěděl, že má rakovinu. Zdravotní potíže měl už od října a postupně se zhoršovaly, ale přesto mě samotná diagnóza úplně srazila. Prvních několik dní jsem jen proplakal. Ale to je příběh na jindy. Diagnóza je nakonec poměrně příznivá a existuje snad i naděje, že partnerovo onemocnění bude chronické, nikoliv akutní a agresivní. Jisté ale není nic. Můžeme mít před sebou ještě mnoho společných let, ale také jen rok nebo dva. Nebo dokonce méně.
A tehdy mi to došlo. Posledních jedenáct let jsem si budoval finanční jistotu, abych si jednou mohl koupit čas. Čas, kdy nemusím být někde proto, že musím, ale proto, že chci. Jenže někdy není dobré čekat na dobu, až „jednou bude čas“. Protože ten čas nemusí přijít. A tak padlo rozhodnutí. Už teď, ne až v šedesáti, trochu slevím z pracovního nasazení. Pojedu takříkajíc na půl plynu a věnuji více času člověku, který si ho zaslouží.
Po propočítání jsem zjistil, že mohu přejít na sedmdesátiprocentní úvazek, aniž by to jakkoliv ohrozilo mé úspory. (Na spořicí účet a finanční rezervu tak nějak nedám dopustit. Jsem holt konzerva.) Bylo to první štěstí. Další štěstí spočívalo v tom, že jsem učitel. Snížený úvazek se v mém případě podařilo vytvořit poměrně snadno. Trochu se zakouzlilo s rozvrhem, nu a z původních 21 hodin týdně bylo rázem 15. Škola to výrazněji nepocítí, jen holt už nebudu třídní učitel. A přišlo ještě jedno malé, ale důležité štěstí. Učím na odborné škole, kde se střídá lichý a sudý týden. Díky tomu budu mít jednou za dva týdny volné pondělí a úterý. Vznikne tak vlastně čtyřdenní víkend. Důchod to sice není, ale snížený úvazek se také počítá.
Samozřejmě vím, že ne každý má možnost jednoduše ubrat třicet procent práce. Já měl v tomto směru několik šťastných okolností – stabilní zaměstnání, vytvořenou finanční rezervu a povolání, kde to šlo provést.
Teď ale přijde to hlavní. Zjistit, jaké to vlastně bude. Bude mi chybět plný příjem? Bude mi chybět pracovní tempo? Možná ten zásah do komfortní zóny bude nakonec příliš velký. Ale chci to vyzkoušet. Na plný úvazek se mohu vrátit kdykoliv. A možná nakonec zjistím, že mi těch třicet procent práce nechybí vůbec. Tak či tak, bude to jízda. Patrně to nebude cesta k důchodu, kterou jsem si kdysi představoval. Možná je to ale cesta k tomu, abych byl ten, kým mám být, a abych byl tam, kde mám být...
Opatrujte se.
Vaše konzerva