tak jsem si užil krátké volno v Broumově, v jediném slušném hotelu Veba. Původně se mělo jet už ve středu odpoledne, ale musel jsem zůstat v práci déle a tak se jelo až ve čtvrtek dopoledne. Nejprve jsme tedy pozorovali zatmění slunce, přes čtvery sluneční brýle. Vždy jsme jenom mrkli a ačkoliv nebylo ani devadesátiprocentní, ve vrcholné fázi se poněkud setmělo, asi jako když se utvoří temný bouřkový mrak. S úplným zatměním se toto porovnávat nemůže; místo do Řecka koncem srpna se mělo letět na Mallorku přes zatmění. K večeři byla dobrá ryba, ale kdybys mne zabil, můj milý deníčku, nevzpomenu si jaká. Druhý den se jelo do Broumova. Není to úplně blízko, nějakých 170 km, zprvu po dálnici, pak ale vymyslela navigace nepříliš hezkou cestu, pomocí níž jsme objeli nehodu u Náchoda. Na obvyklou trasu jsme se napojili v Hronově, pak už cesta ušla. Řídil jsem já, neboť Petr měl práci z domova a musel být připraven na telefonu a skutečně, jeden hovor během jízdy uskutečnil. Byla to v krátké době už druhá jízda autem, doma jsem totiž jel k bývalé rotě za Aší, na místo srazu účastníků přídozpytné vycházky, to jsem jel otcovou starou felicií. Měl jsem z toho docela hrůzu, ale přežil jsem. Na vycházce jsme mohli obdivovat nebývalé sucho včetně vyschlých potůčků, rdest rdesnolistý, rosnatky a především hlavní atrakci, vřesovec čtyřřadý. Patrně zplanělý, ale i tak to bylo milé, neboť jsem ho ještě neviděl. Celou cestu nás obtěžovaly vlezlé vosy. Ale zpět do Broumova. Hotel Veba je slušný tříhvězdičkový hotel s bazénem v ceně pobytu, ale saunou za příplatek, s různou kvalitou pokojů. Má několik částí, dvě opravené prvorepublikové vily, po Sudeťácích, pochopitelně, Broumov byl německý, však se z odsunu Němců už nevzpamatoval a má dnes asi o třetinu obyvatel méně než před válkou, dále budovu wellness s již zmiňovaným bazénem a novou recepcí a konečně půlkruhovitou konírnu, jak jsem budovu pro sebe nazval, kde jsou umístěny dvě řady přízemních pokojíků. Depandance, kde jsme bydleli my, je s hlavní částí spojena můstkem, překlenující rušnou ulici, po něm se přechází jak do bazénu, tak na jídlo. Snídaně se podávali v hotelové restauraci, hotel nabízí též polopenze, ale my měli jen snídaně. Ostatně, hned ve čtvrtek jsme tamní kuchyni vyzkoušeli a byl to průšvih. Moje těstoviny byly ještě poživatelné, ale svíčková byla zkyslá. Prohlédli jsme si zdejší starobylý dřevěný kostel, byl nedaleko naší depandancové vily a prohlédli si město, jež je opravdu pěkné, jen je v něm, jak jsme si všimli, dosti černo. Také jsme navštívili infocentrum, ovšem s dosti chabými výsledky, jak se později ukázalo. Pokusili jsme se navštívit kavárnu v nejkrásnějším domě na náměstí, ale ta zavírá hříšně brzy. Pak se nemá Broumov zmítat v úpadku. Pokojík byl hezký, s prostornou koupelnou. V prostorné hale, jde o pozůstatek dnes tolik vychvalované prvorepublikové noblesy pro bohaté, byla umístěna chladnička pro ubytované, mohli jsme využít též příjemné terasy se stolečky a také ovšem popelníky pro kuřáky. Matrace nebyla úplně nejlepší, ale vyložený průšvih to také nebyl. Další den, v pátek, se jelo do Polska, tedy opět do bývalých Sudet. Nejprve jsme jeli na parkoviště ve Valbřichu, města velkého asi jako Liberec, na úpatí Sovích hor, s poněkud strašidelným německým cihlovým kostelem, kdysi se zde těžilo uhlí, takže působí honosněji než Broumov, ten je ovšem hezčí. Mají zde ovšem muzeum porcelánu. Je zaměřeno především na sudetské porcelánky, nechybí řada ukázek míšeňského porcelánu, ani porcelán karlovarský. Převažují ovšem ukázky místních továren, některé dost neuvěřitelné. Například váza s jiřinami. Nakonec možná nejzajímavější byly ukázky výrobků po roce 1945, tedy již čistě polského porcelánu. Petrovi se pro změnu líbil ještě německý neoklasicistní modrobílý servis. Na oběd jsme zašli do chválené polské hospody ve stylu železničních dekorací. Dali jsme si poněkud hipsterskou slanou plněnou palačinku a byla chutná s výtečnými omáčkami a nic mi z ní nebylo. Museli jsme na ni trochu čekat, takže nás začal tlačit čas. Další na pořadu byl totiž tajný nacistický podzemní bunkr s přesně daným časem vstupu. Dali jsme ho jen tak tak, dobíhali jsme skupinu na schodech do podzemí. Poláci to mají zařízené tak, že cizinci vyfasují sluchátka s krabičkou, z níž se ozývá průvodcovská řeč ve vybraném, například českém jazyce. A mají to tak zařízené, že krabička pozná příslušnou místnost a podle toho předříká danou řeč. Moc šikovné, když Poláci v broumovském klášteře vyfasovali ušmudlaný text v igelitu balený, nevěřili vlastním očím, jak jsme sto let za opicemi. Prohlídka byla zajímavá, dozvěděli jsme se, že se zde skrývá proslulý zlatý vlak, jenže nikdo neví kde a olitovali jsme, že musíme do zámku pěšky, že výtah nejezdí. Ano, ano, můj milý deníčku, Hitlerův připravovaný bunkr se nalézá ve skále přímo pod rozlehlým zámkem Książ. A ano, zlatý vlak je výmysl, pouhá báj. Před druhou válkou patřil zámek rodu Hochbergů, ty ale přivedla na mizinu Angličanka Dajzy svým extravagantním a rozmařilým životem, takže zámek nakonec museli darovat Nacistům a prchnout do Anglie. Nacisté se do mohutného hradozámku zamilovali, proto ho zplundrovali a co nezplundrovali oni, to si odvezla Rudá armáda jako válečnou kořist, neboli válečné reparace. U nás by byl na zámku alespoň tucet prohlídkových okruhů, tak je veliký, Poláci mají jen jeden. Na jeho konci už jsme sotva pletli nohama. Z posledních sil jsme se přemístili k nedalekým zpřístupněným skleníkům; pěkné. Večeři jsme odbili ze zásob. Další den byla sobota a soubor venkovských barokních kostelů měl být otevřen. Až na jednu vyjímku pocházejí všechny stavby z rodinného podniku Dientzenhoferů a všechny jsou zajímavé. Otevřeny bývají jen o prázdninách jeden den v týdnu. Letos to bylo tak, že v červenci byla polovina otevřena dopoledne a polovina odpoledne a v srpnu se to obrátilo. A to je, můj milý deníčku, nejlepší způsob, jak vyvolat zmatky. Hlavně, že jsme se informovali v infocentru. Tady máš leták, blbečku, a poraď si, jak umíš. Až u čtvrtého kostela jsme zjistili, v čem je zádrhel, ale to už bylo pozdě. Možná jsme si toho mohli všimnout dříve, ale znáte to, když se píše, že je otevřeno, ještě to neznamená, že je skutečně otevřeno. Mladík, co má kostel hlídat se ožere jako zvíře a nedorazí a je hotovo, kostel se neotevře. Jako například další den v neděli, dřevěný kostel měl být otevřen, ale nebyl. K jednomu z kostelů jsme dorazili za pět minut zavíračka a co myslíš, můj milý deníčku, byl otevřený? Ani nápad, vypadal, že je zavřený už alespoň 22 let. Dostali jsme se tedy do dvou, v Božicích a Otovicích, ten v Božicích hlídal zvláště krásný mladík. Následoval odpočinek na koupališti za 250 KČ, což je cena, jež si s Prahou v ničem nezadá. Bylo to prý kvůli hudebnímu festivalu, jež jsme ovšem nehodlali navštívit, ale když už jsme u koupaliště byli, no tak jsme tam zašli. Před námi platili nějací Poláci, na Broumovsku je vůbec hodně návštěvníků z Polska, a ti také byli na mrtvici. Koupaliště je celkem slušné, zajímavá byla například houpací lávka přes vodu, ale voda byla studená, však se také moc lidí nekoupalo. Odpoledne jsme vyrazili vlakem do Adršpašských skal. Říká se, že tam chodí davy lidí a je to pravda. Měli jsme vstupenku na určitý čas a stejně byly lidí zástupy. Jinak skály jsou hezké a hlavně neobvykle vysoké. A bylo tam docela dost horolezců, všude jsou zákazy vstupu, velký vodopád byl málem vyschlý, zaujala také značka výšky hladiny bleskové povodně a pobavila myší díra. Vstup je pochopitelně zpoplatněn. Večeřeli jsme ve městě u kláštera. Měl jsem vepřový řízek v trojobalu, zelí a knedlík. Zázrak kuchařského umění se nekonal, ale přežil jsem. Cachtání v bazénu jsme pro tentokrát vynechali. Další den jsme se odhlásili z hotelu a šli na prohlídku kláštera. V něm se hádají památkáři s mnichy, v době naší návštěvy směli provádět jen památkáři. Klášter je pěkný, opět má rukopis Dientzenhoferů, v klášterním kostele jsou nápadné, náročně provedené barevné štuky. Největší atrakcí je ovšem kopie pravého otisku Turínského plátna. Prý ho malovali, ten otisk, italští mistři asi tři roky. A protože se Petr nemohl dovolat rodičům, místo abychom se pohodlně vrátili do Prahy, jelo se přes Polsko na Moravu, přes Kladsko na Králíky, pak kolem Zábřehu a na dálnici do Libhoště. Vykoupali jsme se v jezírku, ověřili, že rodičům nic není a nebylo, musel jsem sníst domácí konzervu chutného leča, z něhož mne pak ovšem bolel žaludek a jeli zpět do Prahy. Tak skončila minidovolená na Broumovsku a značně se přiblížila nucená dovolená v Řecku.