Něco se musí nechat. Snížený úvazek a odebrání třídnictví má jeden příznivý důsledek. Poprvé jsem stihl včas aktualizovat tematické plány a poskytnout je kolegům, stíhám připravovat hodiny, hýbat se a být s partnerem.
Jenže právě partner vypustil džina z láhve. Po radioterapii se mu ulevilo, a tak začal tropit hlouposti. Saunu má od doktorky zakázanou, tak aspoň projít se chvíli u Šeberáku. No a protože jsem na jednu stranu rád, že je mu natolik dobře, že ho napadne zrovna tohle, svolím.
Nevěděl jsem, co to spustí ve mně. Sex jsem neměl prakticky od té doby, co začaly jeho zdravotní potíže. A nejsem svatej, nedokážu se nedívat a předstírat, že mě to, co vidím, nezajímá. A zároveň mám dost sebekázně, že se na té nuda pláži do ničeho nepouštím. Ale touha je jen potlačena. Nemizí. A s ní se objevují i výčitky svědomí.
Jenže co s tím? Tělo téměř rok nedostalo ten příjemný prožitek. A ještě nějakou dobu nedostane, dost možná nikdy. Myšlenky cestou domů dotírají jak mouchy v létě. Doma si džentlmensky a diskrétně od chtíče pomohu, naštěstí to jde rychle. Ale je mi jasné, že než se to srovná, budu nějakou chvíli poněkud nesvůj.
Něco holt pod kontrolou je a něco ne. Jako v životě. Bude to ještě zábava.