JohnnyWalker (46/177/73)

– Praha 10 » a často Chlumec n.C.
08 A tak duši spolu utápíme v alkoholu - Co Čechy opravdu spojuje
- Michal abstinent
- Bezpečná nula
- Druhá míza, první infarkt
- Pít, či nepít?
Dneska to výjimečně nebude úplně o mně. Bude to o jedné věci, která Čechy spojuje snad ještě víc než případný úspěch hokejistů nebo šití roušek a tleskání zdravotníkům za Covidu. Jde o trvanlivé (a bohužel někdy zhoubné) pojítko. A jak jistě tušíte, jde o alkohol.

V rámci nedávného hledání toho, komu a čemu má cenu věnovat pozornost a komu či čemu naslouchat, jsem na medium.seznam.cz narazil na blog s názvem Deník abstinujícího alkoholika. Autor Michal tam se zjevnou pokorou popisuje odvykací proces od okamžiku, kdy ho jeho sestra dostala do psychiatrické léčebny a poté do odvykacího komunitního centra až do stavu, kdy funguje v normálním životě a jeho malý syn na něj může být hrdý. Čtení (a taky poslech, pokud jste se seznam.cz přihlášení) je to surové a dojemné.

Alkohol je v ČR legální. Neznamená to ale, že jde o neškodnou kratochvíli. Ba naopak. Pokud máte v okolí člověka, který je alkoholik, asi mi dáte zapravdu, že to je sakra těžké. Alkohol rozvrací rodiny nebo z rozpočtu aspoň odsává peníze, které mohly být investovány, ušetřeny nebo utraceny za potřebné věci. Alkoholika alkohol pomalu tráví a je to potvrzený karcinogen. A samozřejmě se po něm přibírá, ale to je ve výčtu všech negativ asi to nejmenší. Bezpečná dávka alkoholu je prostě nula. NULA. Přečti si to ještě jednou. Nula.

Když můj otec v necelých 52 letech zemřel, nebyl patrně již závislý. Slouží mu ke cti, že po rozvodu rodičů pití výrazně omezil. Jenže roky, kdy pil opravdu hodně, se na něm podepsaly. A když přišel infarkt, jeho srdce to nakonec nedalo. Nechtěně tak potvrdil cynicky hořké pořekadlo, že lepší je chytit ve čtyřiceti druhou mízu než v padesáti první infarkt.

Sám nejsem abstinent. Před čtyřicítkou jsem se několikrát opil tak, že jsem se před usnutím modlil, abych se v noci neudusil vlastními zvratky. Když se mi to naposledy stalo někdy v červnu 2018, řekl jsem si, že tohle už prostě nechci, a dodržel jsem to. Vždy jsem pak večerní pití utnul tak, abych usínal bez těchto obav. Ale po přečtení Michalových článků se ptám sám sebe, zda s pitím neskončit úplně...