všude se mluví o oteplování a že se na Evropu valí hrouda horkého vzduchu, nás však doběhla pořádná zima. Otec se uvolil, že půjde na koncert JCB, že dojde od autobusu chodítkem až k hudebnímu pavilonu. Bylo teplo, takže nikoho z nás nenapadlo se pořádně obléknout, i já jsem se vracel pro letní bundu. Zima nám byla všem, otec ji ale snášel nejhůře, nakonec jsme museli odejít dříve. Snad to neodstoná. Dnes ráno, už se z Chebu vyjíždí před východem slunce, byla obloha pokryta zrůžovělými obláčky a to dlouho před samotným východem.
Petr připravil pro své rodiče a děti leteckou dovolenou v Řecku, v hnízdečku zvaném Ξηροπήγαδο, v Argolském zálivu na (polo)ostrově Peloponésu, už v Arkádii. Jenže, jeho rodiče se nakonec především ze zdravotních důvodů rozhodli zůstat doma, děti se ještě neodvážili říci ne, navíc dovolená už nešla zrušit bez výrazné ztráty, takže jsem byl na poslední chvíli požádán, abych jel místo Petrových rodičů; druhé uvolněné místo zaplnila moje čtrnáctiletá neteř, jen o dva roky starší než Petrovo děti. Způsobilo mi to potíže s dovolenou, ale zaměstnavatel mi sdělil, že institut neplaceného volna stále existuje, jen ho nesmí být přespříliš. Odlétalo se pohodlně z Ruzyně v pátek dopoledne, let do Atén proběhl hladce, seděl jsem u okénka a celý let jsem mohl sledovat zemi, viděli jsme zřetelně Neziderské jezero, Balaton, nějaké řeky, snad Dunaj, Ochridské a Prespanské jezero na hranicích Řecka, Makedonie a Albánie, pohoří Olymp s olympskou riviérou, jen Athény jsme neviděli, ty se ukrývaly za kopcem. První zádrhel nastal u výdeje zavazadel. Petr si pořídil nový velký, dříve se říkalo lodní kufr, já měl půjčený střední kufr od rodičů. Přesvědčil jsem Petra, aby si na nový kufr koupil nový látkový obal a ještě že tak. Látkový obal byl pěkně zasviněný, nevím, co s tím kufrem dělali. Ještě hůře dopadl kufr mých rodičů. Při neopatrném zacházení se nevratně poškodil, vylomilo se vysunovací madlo, sloužící k tažení kufru na kolečkách. Měli jsme to řešit hned na letišti, pak bychom možná dostali nějakou náhradu, ale kdo si chce kazit dovolenou hned od začátku, že můj milý deníčku. Ušpinění obalu Petrova kufru byla vada pouze kosmetická, ale odtržení madla byla už světší svízel. Tahat kufr těžký 19 kg v ruce je opravdu nesnadné, tahat ho za sebou moc nešlo, zkusil jsem ho tlačit přes sebou jako kolečko. Nebylo to valně pohodlné, ale co jiného zbývalo, že. Použít vozík na zavazadla mne vůbec nenapadlo. Podařilo se nám najít místo odjezdu mikrobusů nejrůznějších půjčoven aut a protože auto z naší půjčovny bylo v nedohlednu, Petr tam zavolal. Ještě že tak. Když auto konečně přijelo, už se do něj hrnuli nějací lidé, ale řidič měl příkaz vzít nás, takže jsme jeli prvním mikrobusem. V půjčovně jsme stejně čekali. Kdybychom to předvídali, mohli jsme v klidu reklamovat zavazadla a zdržení by zřejmě nebylo veliké. Bylo celkem teploučko, tak 34 stupňů ve stínu a tak se čekání nepříjemně protahovalo, ale všechno jednou končí a my mohli vyrazit do ubytování. Měli jsme VW T-Cross, moc povedený nám nepřišel, řazení škrundalo a ani jízdní vlastnosti nebyly nijak znamenité, ale klimatizace pracovala velice slušně, což se v Řecku hodilo. Čekalo nás asi 150 km do místa ubytování, zprvu po dálnici, později po místních silnicích. Navigace v telefonu naplánovala trasu, načež vyhlásila stávku, prý ztráta signálu. Jak jsem řekl, zprvu se jelo po dálnici, ale potřebovali jsme jet na jih, ne na sever. Musím říci, že jsem se dost zapotil, směrovky v řecké abecedě také moc nepomáhaly, ale nakonec jsem došel k závěru, že musíme držet směr Ελευσίνα, kde vyměníme dálnici A6 za dálnici A8 směr Korint, kde se mělo odbočit na A7 směr Tripolis a dále sjet z dálnice na Nauplion. Naštěstí ještě před Korintem navigace naskočila a hrůzná představa, že budeme do soudného dne bloudit po Řecku padla. Menší potíže přesto nastaly při průjezdu městem Argos se spletí uliček, často jednosměrných, bez značek, takže člověk nevěděl, komu dávat přednost; vůbec v Řecku mají málo dopravních značek a ještě jsme si všimli, že mimo dálnice je to samá padesátka, sedmdesátka a to i na rovných úsecích, neřknu-li v zatáčkách. Takže po sjezdu z dálnice se cesta dost protahovala a ani na dálnici, jak jsme si všimli, Řekové nijak zvlášť nespěchali. Krajina zaujala tím, že působila zhruba stejně zeleně či vyprahle jako naše zem po vlně letošních úmorných veder. Tráva byla zelená jen na nejpříhodnějších místech, tak jako u nás, stromy byly zelené všude. Když jsme projížděli nedaleko Mykénského hradiště, nemohli jsme si nevšimnout rozsáhlého požářiště, bylo zřejmé, že se požár podařilo po boji zastavit na okraji silnice. Jinak jsme projížděli hlavně kolem olivových sadů, ale též kolem citrusových plantáží; vše pod závlahou. Průjezd jediným větším městem na trase, jmenuje se Argos (Άργος) a patří k nejdéle trvale osídleným místům na světě, nebyl úplně snadný a bez navigace, nevím nevím, jak bychom si byli poradili. Kdo má přednost, tak to se musí odhadovat pomocí delfské věštírny. Pak už to byl vpravdě kousek, jenže Petr nastavil navigaci omylem až na město Astros (Άστρος) ještě kus dál za naším ubytováním, ale naštěstí si všiml cedule při výjezdu z vesnice a dokonce dokázal ceduli přečíst! Tak jsme se při nejbližší příležitosti otočili a šťastně dojeli do apartmánu. Celý dům byl umístěn ve svahu, náš apartmán byl v přízemí, pokud jsme do něj vcházeli z ulice, nebo ve druhém patře, při vstupu od moře, kde se nalézal též bazén a bar s hospodou. V apartmánu byla malá kuchyně, kde nám majitelka vnutila lahev místního olivového oleje jako dárek, v lednici byly navíc dvě lahve vody, jež nám přišli v horku vhod, dále zde byly tři ložnice, dvě měli vchod na terasu, jedna na balkónek; výzdobu obstaraly reprodukce Klimtových obrazů. Výhled byl na moře a na bazén, před kuchyní bylo ještě venkovní posezení u silnice, což ovšem Řekům nepřijde zvláštní, běžně projíždějící auta zdraví posedávající domorodce. Dále tam byly dva záchody, koupelna a koupelnička. Petrovo potomci bydleli v pokoji s balkónkem, moje neteř v pokoji s televizí a na nás zbyl nejprostornější pokoj. Děti byly strááášně unavené a tak jsme šli k moře poprvé se vykoupat jen my s Petrem. Voda byla křišťálově čistá, jen foukal studený jižní vítr. Na večeři jsme sešli dolů do baru, kde jsme se dozvěděli, že dlouho do noci bude probíhat večer řecké hudby; jinak jsem si dal chutnou omeletu, ale měli i hamburgery, tousty na řecký způsob a saláty. S chlebem nebo hranolky. Další den se jelo do nedalekého městečka Astros na první nákup do velké samoobsluhy, po cestě jsem si všiml rozsáhlých slanisek. Koupil jsem si nějaké řecké jogurty, ovčí, kozí i z kravského mléka a také místní sušené chlebíčky, ihned překřtěné na zubolamy, tak byly tvrdé. Na chuť docela ujdou, ještě je mám. Jinak se hlavně odpočívalo a koupalo v moři. Nedaleká přírodní oblázková pláž skýtala pěkné šnorchlování s přehlídkou rybek; nejvíce zaujal barevný pyskoun nebo též kněžík paví. Dále pak pokračovalo skalnaté pobřeží s mělkými slujemi a vodními bazénky, vyhloubenými v hrubozrnných slepencích. Na hraně útesu rostly zdánlivě zcela uschlé keříčky jako jsou cisty, ožanka Teucrium divaricatum, mateřídouškovec, devaterka tymiánolistá, kručinka Genista acanthoclada a jiné, naopak živě vypadaly větší dřeviny jako je dub kernesový, řečíky a podobně. Lír a česneky měly zcela uschlé nadzemní části. Často jsem též vídal zmarliku a přímo ve vesnici splýval z betonové zídky na nábřeží chvojník Ephedra foeminea. Na přírodní pláž jsme chodili nejčastěji, naopak na městské pláži jsme se nekoupali, jenom jsme ji jednou večer prošli. Oběd jsme zkusili v místní chválené hospodě, měli nabízet řecké speciality, měli ovšem pouze nějaké šišky z mletého masa s rajčatovou omáčkou, ty v Ikei jsou lepší. Já si dal sardinky a na rozdíl od Porto Santo jsem dostal pět malých rybek plných titěrných, zato pěkně ostrých kostiček. Že bych se přejedl, to tvrdit nemohu. Spokojena byla jen Nina s moderním salátem s kešu ořechy. Další den nám Petr uvařil k obědu grilované kuře ze supermarketu, trochu vysušené, s vařeným bramborem, ale i tak to bylo nejlepší jídlo, co jsem v Řecku jedl. Po obědě se jelo do města, jež bylo vidět naproti na druhé straně zálivu. Jmenuje se Nauplion (Ναύπλιο), je už trochu turistické, jsou v něm památky na Benátčany a klimatizované muzeum s vykopávkami především mykénské kultury, což je až 1500 let před naším letopočtem. Bylo zde k vidění velké množství nádob, jak z mykénského, tak klasického období. Také různé drobné sošky. Nejzajímavější byla objemná nádoba klasického období s pozoruhodně přesnými a pevnými liniemi a znamenitým leskem. Jinak náměty byly jako z učebnice dějepisu. Bylo též patrné, že nádoby jsou slepované a chybějící kousky byly nahrazeny světlou hlínou. Ale ještě než jsme dojeli do Nauplia nás čekalo jedno překvapení. Zastavili jsme se na pláži u Nea Kios (Νέα Κίος), kde Petr před mnoha lety přespal pod širým nebem, aby se mohl toulat za laciný peníz po okolních pamětihodnostech. No zima mu asi nebyla, mohu-li hodnotit podle letošního roku. Letos bylo koncem srpna teplo, snad každý den teplota přesáhla 34 stupňů ve stínu, jednou bylo dokonce přes 38 stupňů; což u moře bylo ještě celkem příjemně, zvláště když foukal ledový jižní vichr, to pak byla, když teplota klesla na 31 stupňů skoro zima, horší to bylo v rozpáleném vnitrozemí, ale ani tam nám teploměr v automobilu neukázal více než 39,5 °C. A hlavně noci byly až nepříjemně teplé; odmítal jsem totiž zapínat přes noc klimatizaci a ani větrat se moc nedalo, především kvůli hluku, komárů tam bylo překvapivě málo. V Xiropikado jsem neviděl žádného, jednoho jsem viděl v Mykénách a neteř zle poštípali v Paralia Astros. Já ovšem nosil dlouhé rukávy i nohavice. Ale zpět do Nauplia. Děti tedy držkovali, že je jim horko, ale zmrzlinu si dali, také jsme koupili v místní cukrárně lepší lokumi a já na poslední chvíli sehnal magnetku, což bylo značně nesnadné, neboť jsem se rezhodl, že chci nápis v řečtině a dokonce přímo v řeckém písmu, žádné i love greece (čti i love greece). Sehnat takovou magnetku dalo docela fušku. Z města se pokračovalo do nedaleké zátoky s oblíbenou pláží Karathóna (Καραθώνα) a nafukovacími atrakcemi. V zátoce byla voda celkem čistá, město s přístavem bylo odděleno skalním výběžkem, osídlení zde nebylo a tak zde zřejmě nehrozil průšvih s fekáliemi, byla spíše písčitá, voda byla dlouho mělká a velmi klidná. Takový Bolevec se slanou vodou. Pro mrňata byly nafukovací atrakce, pro starší děti byly určeny různé nafukovací polštáře, připojované za motorový člun, brázdící slušnou rychlostí vody zátoky, pochopitelně mimo koupající se rekreanty. Mládež si to, mohu-li posoudit, docela užívala. Hlídal jsem totiž věci, na lehátku za 200 KČ za den. Večeře se odbila místním kebabem, pravda, v Řecku se mu říká gyros; prý byl celkem chutný. Mimo gyros tam ještě prodávali špízy, těm se myslím říká souvlaki, grilované na dřevěném uhlí. Ty jsme ovšem nezkoušeli. Otvírali nějak po 17 hodině, dříve by to opravdu nešlo, to by se uvařili. I tak my to přišlo dost hrozné. Zavírali tuším ve dvě; vůbec jsme si všimli, že noční život se i na vesnici protahoval dlouho přes půlnoc. Další den se vstávalo brzy tak, abychom byli na devátou hodinu v Mykénách. Já si mykénskou kulturu pamatuji za školy dodnes, dnešní děti vůbec netuší, co by to mělo být. Takže Petrovo děti zase držkovali, neteř ne, tu vycvičil bratr; před nedávnem s ním byla v Toskánsku a jak se vyjádřila, bratr děti honil sem a tam, neboť musel vidět všechno. A to si dovolím tvrdit, že přinejmenším Atreova pokladnice je opravdu podivuhodná a dostála pověsti kyklopských staveb. Jinak samotné hradiště splnilo očekávání včetně Lví brány a vrchol hradiště nabízí slušné výhledy. Zaujal nás pohled na spáleniště. Totiž, než se odlétalo do Řecka, proběhla poplašná zpráva, že u Mykén řádí velký požár. Ze silnice vypadal děsivě, ale teprve celkový pohled odhalil, jak blízko místní vesnice se ho podařilo zastavit. V Řecku totiž letos nebyla taková vedra jako jinde v Evropě. Místní muzeum, navštívil jsem ho jen já sám, se může chlubit poněkud odlišnými nálezy než Nauplion. Zaujaly především působivé sochy mykénské kultury, vysoké nějakých 50 cm a lehce strašidelné pohřební loutky z klasického období. Mají tam též kopii slavné zlaté Agamemnónovy masky; originál je v Aténách. Ta ale vypadá, jako by na ni někdo šlápl. Muzeum není rozsáhlé, ale ukázkové. Jen když člověk ví, že na něj venku čekají, nemůže si ho dobře vychutnat. Co je také zajímavé, tak v Řecku děti vstupy do památek neplatí, jen dospělí, asi proto, památky děti navštěvují jen z donucení, kvůli rodičům. V akvaparku by to mělo být naopak, ale nebylo. Když jsme přijeli, bez potíží jsme zaparkovali a lidí ještě nebylo kdoví kolik, když jsme odjížděli, již začínalo návštěvnické peklo. Parkovacích míst zbývalo jen málo a byli jsme rádi, že jsme už odjížděli. Nedaleko Mykén se nalézá další hradiště Mykénské kultury, Tíryntha (Τίρυνθα). A co myslíš, můj milý deníčku, když jsme dětem nabídli, jestli chtějí jet na další hradiště nebo do akvaparku, že si vybraly? No dobře, dosti vtipkování. Akvapark nebyl úplně blízko, až za Korintem, ale ještě před Korintským průplavem, ten je mimochodem docela působivý a Peloponés je díky němu vlastně ostrovem. Mají tam nějaké tobogány, houpačku, všude byly zástupy dětí; já se ani nepřevlékl do plavek, hlídal věci a pozoroval místní mladíky. A také, jak se lidé mažou krémy a pak hup do vody. Jen jsem si areál krátce prošel a zaujaly mne ve výšce umístěné kbelíky, jež se postupně plnily vodou až ji v jednu chvíli vychlístly na své oběti. Na zpáteční cestě Petr koupil místní verzi zmrazeného zeleninového koláče. Byl obdélníkový, s vysokým těstem a stál asi 250 KČ. Najedli se ale všichni. Večer jsme zašli s Petrem a děvčaty dolů do baru posedět, Kuba už byl v posteli, chodí spát se slepicemi. Holky si dali nealkoholický koktejl, my s Petrem místní peloponéské víno. Nina byla úplně nadšená. No co se dá dělat, je jí dvanáct, ale vypadá starší a obléká se jako kurva. Ale prý to ty holčičky časem přejde. Další den se nejprve jelo k nedalekému přímořskému letovisku Paralia Astros. Někdo se koupal na písčité pláži s podmořskými trávníky na pískových lavicích, někdo odpočíval a já jsem se vrhl na místní slanisko. Bylo moc hezké, jen určování všech těch slanobýlů a solniček je velmi nesnadné. Také tam byla nějaká statice a ani jejich určování není o nic snazší. Něco jsem určil přesně, něco přibližně, většinu spíše mlhavě. Odpoledne se jelo šnorchlovat na místo, kde se nedaleko břehu nalézají zbytky římské vily. Cesta probíhala hladce, jen na závěr nás čekal nervák při průjezdu místní úzké cesty. Se štěstím jsme zaparkovali na posledním volném místě, ale lidé se zde celkem rychle střídají. K vidění jsou trosky obvodových zdí, kousek střechy a podivné kruhové útvary. Voda byla docela špinavá, místo se nalézá v jiném zálivu, vlastně ve stejném, co jsou Atény nebo velké letovisko Megara. Přesto bylo kolem trosek živo. Různé rybky, ježovky, i jedna podivná s krátkými trny, nějaké korálohouby, jakýsi mnohoštětinatý červ i malý čtverzubec stříbropásý. Bylo to docela zajímavé. Následovala návštěva Epidauru se slavným, 2500 let starým klasickým řeckým divadlem. Je už trochu opršalé, ale stále se v něm pořádají představení. Však tomu také odpovídá velikost parkoviště. Trochu jsme vyzkoušeli pozoruhodnou akustiku, nutno ale připomenout, že herci tehdy deklamovali, tedy mluvili zřetelně a nahlas. Vedle se nalézá v antice proslulý Asklépiúv areál, s chrámy, záhadným tholosem skrytým pod lešením, stadiónem a místem zdobeným jónskými sloupy, kde lidé přespávali v naději, že jim Asklépias sešle ozdravné sny. Zde si neteř Julie splnila touhu vidět bílé sloupy. Vše bylo hezké, jen zdejší muzeum je dost chabé. K večeru jsme s Petrem zašli do místní kavárny na pravou řeckou kávu, což, jak jsem zjistil není nic jiného, než starý dobrý komunistický turek. Večer se jelo do Paralia Astros (Παράλιο Άστροςn) na večeři a večerní procházku po letovisku. Letovisko je tvořeno jednou ulicí s restauracemi a obchody, pláží, na vše shlíží s vrchu zřícenina pevnosti. Večeře se odbyla v hospodě s řeckou kuchyní, slušně hodnocenou. Jídlo ušlo, ale bez chybičky to nebylo. Děti měli kuře na citrónech, Nina pochopitelně salát, manekýny musí být hubené, já si dal jehněčí kotlet a caciky, Petr krevety. Bez ptaní nám majitel přinesl chléb a vodu a pak si je naúčtoval. Jinak to bylo celkem chutné, ale zázrak se nekonal. Před odchodem jsme ještě dostali malé nanuky, ty měli největší úspěch. Při prohlídce letoviska, už za tmy, jsem si koupil další, tentokrát uměleckou magnetku, všem se nám to líbilo, jen Kuba si stále stěžoval, že už chce spát a Julii poštípali komáři. Pláž je pěkná, ale bál bych se tam fekálií. Poslední den se odpočívalo, to jest já s Petrem jsme byli naposledy v moři a děti čuměli do MT nebo volali mamince. A mimochodem, konečně jsme viděl cikádu. A ještě jedna vtipná příhoda. Když jsme poslední večer sešli do dolů baru se rozloučit, že si něco dáme, někdo večeři, někdo pití, sedli jsme si s výhledem na televizi. Tam dávali nějaký fotbal. A najednou si Petr všiml, že je na obrazovce nápis Hradec Králové, tak jsem zpozorněl a skutečně, na soupisce byla česká jména a nakonec se vyjasnilo, že hrají Athény a Hradec nějakou evropskou soutěž. Málem to vypadalo, že jsme sešli dolů právě kvůli fotbalu, místní už totiž věděli, že jsme Češi, což pro ně byla značně exotická země. Čechy jsme tentokráte potkali až na letišti. Další den ráno se zavelelo k odjezdu a spěchalo se do Athén. Petr nalezl šikovné parkoviště u metra, naštěstí jsme si den předem nastudovali místo na letecké mapě, jinak bychom byli bez šance. Takhle jsme neměli potíže, ujeli jsme asi tak 12 stanic metra a vystoupili na stanici Syntagma (ΣΥΝΤΑΓΜΑ), známé tím, že je zde výstavka vykopávek, podobně jako na Můstku, ale větší. Jsou tam i vitríny například s amfórami. Bez zbytečného zdržování jsme nasedli na autobus směr Akropole. Tam bylo ovšem pravé turistické běsnění. Bez větších průtahů jsme se vydali ke vchodu do areálu a ještě že tak. Tady je to docela přísné, v 11 hodin začali pouštět ty, jež měli lístky na jedenáctou hodinu a navíc jsme museli ukázat batohy. Čistá voda nevadila, ale limonádu jsme museli vypít na místě, abychom nemohli starověkou památku potřísnit. Já jsem si musel zapnout košili, abych v chrámu nebudil pohoršení, což jsem měl v plánu, ale až u vstupu do Propylají. Často jsem si při popisu athénské akropole snažil představit ty záhadné Propylaje, jimiž se vstupuje na posvátný okrsek. Když jsem k nim konečně došel, bylo mi všechno hned jasné. Není nad osobní zkušenost. Připadalo mi, že je vedro k zalknutí, ale podle Petra, jež byl na akropoli několikrát, bylo naopak vyloženě příjemně. Panthenón je skutečně zbořenina, Erechtheion koneckonců také, Karyatidy jsou poněkud opršalé, ovšem převelmi působivé, jen jsem si říkal, že když už jsou vyměněné za kopie, tak je mohli trochu vylepšit. Výhled na Athény je vskutku pozoruhodný, město se jako moře rozprostírá kol dokola. Také lze spatřit slušně zachovalé římské divadlo, kde se také pořádají představení. Lidí ovšem bylo jako much, v Propylajích jsem se pokoušel fotografovat nějakou diviznu, ale to vůbec nešlo, proud lidí mne smetl. Z vyhlídky na skále jsem obdivoval Héfaistův chrám na Agoře, velmi zachovalý, ač jde stále o zříceninu. Tam snad někdy příště. Na zpáteční autobus jsme nečekali dlouho a z náměstí Syntagma jsme se vydali směrem na náměstí Monastiraki (ΜΟΝΑΣΤΗΡΑΚΙ), abychom poznali trochu současné Athény. Tu i onde člověk narazí na byzantské památky, ty ale jasně ukazují na pokles významu města za Východořímské říše. O Turcích ani nemluvě, po těch zde ovšem nějaké památky též zbyly, ale nedostižné velkoleposti starověkých staveb se ani nepokoušeli přiblížit. Po cestě jsme narazili na výbornou zmrzlinu. Kopeček sice stál v přepočtu 80 KČ, ale zmrzlina byla výtečná. Navíc se chlubili, že citróny jsou z Arga (nebo Argosu?), rozinky z Korintu, pistácie z Piemontu (žádná Kalifornie) a podobně. Také Petr našel jeden bar na střeše s výhledem na Akropoli. Pravda, najít vchod nebylo snadné a dělali jsme ostudu v sousedním obchodě, ovšem nebyli jsme sami, kdo bloudil. Výhled byl skvělý, řecká káva naprosto hrozná, v podstatě nepitelná. Petr si dal jakýsi patrový lívanec na slano; vypadalo to divně, ale prý to bylo dobré. Z terasy jsem pozoroval dalekohledem výměnu stráží před královským palácem; no připomínala scénku Bohdalová Dvořák Kozderková Výzkumný ústav pro normalizaci chůze. A na botách mají velké bambule. Místo dalších památek následoval přesun do hotelu, aby chudinky děti mohli odpočívat. Jízda do hotelu byla ovšem strašná. Jak jsme později zjistili, ze čtyř pruhů bylo třeba použít druhé z prava. A co poradila skvělá gůgl navigace? Držte se vlevo a pak jeďte do prava. No opravdu skvělá rada. Takže jsme najeli na dálnici v opačném směru a protože se v Řecku platí mýtné, abychom se mohli otočit do protisměru, museli jsme zaplatit 2.50 euro, ujet tři kilometry, sjet z dálnice a najet ve správném směru a opět zaplatit 2.50 euro. Jak jsem předtím platit vcelku bez řečí, tentokrát už jsem docela prskal. Vjezd do otelu jsme si nastudovali předem, takže jsme ho zvládli bez potíží. Butikový hotel Mikelina se nachází už na okraji Athén, ale blízko letiště. Hotel je docela vtipný, dyzajnový, stůl z nehoblovaných zčernalých prken, původně zřejmě tvořily stěnu nějaké roubenky, dva bazény, jeden plavací a jeden s tryskami, spousta dekorací, hotel se zaměřuje na svatby, na pokoji velkoplošná tapeta s květy, Kubíka rozrušila koupelna, jejíž dveře byly průhledné, jen ve středu byl zabělený pás, aby nebyly vidět choulostivé partie, což mu přišlo chabé. Zážitková sprcha byla poněkud porouchaná, nic neobvyklého, řekl bych, také skleněným dveřím už upadla koule. Spalo se ovšem dobře, vedra alespoň v noci polevila. Bazény byly přístupné jen do 18 hodin, my s Petrem jsme to ještě stihli, ale děti nee, těm se nechtělo. Hotýlek sice nabízel večeře, ale za dlouhé peníze, takže Petr našel místní autobus, jezdící k velkoprodejně potravin. Autobus pravda nejezdil moc často, ale to dětem nikterak nevadilo, hlavně že nemusely vyvíjet nějakou smysluplnou činnost. Velkoprodejna je opravdu obrovská, uvnitř se nachází pult s hotovými jídly placenými na místě, jež může člověk hned na místě sníst, neboť jsou tam k tomu určené stolečky. Já si koupil nějaký ovčí jogurt; když jsem si ho vybíral, přišla nějaká starší paní a vzala od jednoho druhu půl tuctu kusů, tak jsem ho vzal také. Ráno jsme se nasnídali, i já jsem něco málo snědl a jelo se do půjčovny a pak na letiště. Našli jsme příslušnou přepážku na odbavení zavazadel, tam už stál dlouhý zástup především Čechů, let byl totiž obsazen především účastníky zájezdu CK Exim tours. Čekání se protahovalo, když už jsme si mysleli, že máme vyhráno, protože otevřeli přepážku, zjistili jsme, že to celé probíhá velmi zvolna, neboť na zavazadlové vozíky ukládal kufry čistokrevný černoch. Bylo to skutečně vyčerpávající a když už na nás konečně přišla řada, měli jsme tak akorát čas doběhnout daleko daleko na místo odletu, málem jsem si ani nestihl zajít na záchod. Nožík jsem tentokráte umístil do kufru, nechtěl jsem podruhé pokoušet osud, ale i tak jsme přišli o zbytek marmelády, mastiku nám nechali, a hlavně o neotevřenou sklenici tahini pasty. Děti zato provezly 100 ml lahvičku s olejem. Letěli jsme s německou společností, jakousi pobočkou Lufthansy, ale kvůli převaze Čechů Němci zařídili české letušky. Nenabízeli ani vodu, takže z nás vytáhli peníze. Děti si daly plněnou bagetu s německou verzí debrecínky a hořčicovou omáčkou, Petr si dal ohřívaný krájený currywurst, ovšem bez pečiva, takže jsem mu musel věnovat dva zubolamy. Dal bych mu jich klidně více, ale bál se o zuby. A mimochodem, na odletu jsme měli kvůli velkému provozu zpoždění 40 minut, jež jsme plodně strávili civěním do blba. Ani po přistání v Praze potíže nekončily, jednak táhnout před sebou těžký rozbitý kufr nebylo jen tak, na odjezdu do Řecka vážil 19 kg, při návratu už 22 kg, jednak do megatrolejbusu se při sobotních intervalech lidé prostě nevešli, ale my se ještě vecpali. Tohle prostě pořád neběží, jak by mělo. Do Lobez jsem dorazil úplně vyčerpaný a další den jsem jel na otočku do Fr. L. Po návratu bylo všude zeleno. To jsme tedy koukali.
Zdál se mi sen, že jsem jel vlakem, ale po nové trati, jež vedla po vysokánské estakádě; pohled na trať i samotná jízda byly velmi závraťovité. Posléze vlak zastavil, já jsem vystoupil, ale nebyla to cílová stanice, ale nějaká nepravidelná zastávka na okraji města a než jsem se otočil, rychlík mi ujel a já se pak pokoušel nějak dostat na hlavní nádraží.
Jiný sen: náš skvělý zaměstnavatel, to jest darmožrouti ve vedení holdingu, vyhlásil nouzový stav, sebral nám všechny benefity a nedosti na tom, museli jsme vše, co už jsme utratili vrátit. Když jsem sen vyprávěl v práci, mělo to velký úspěch.